21.2.2022

Mýtus o nerozšiřování NATO? Slib spojenci Moskvě formálně nikdy nedali

• Západ formálně nikdy nic takového Moskvě neslíbil. Neexistuje žádný písemný závazek, což zdůrazňuje i NATO a Rusko samo skutečně žádnou dokazující písemnost nikdy neukázalo.
• Vycházejí z ústních jednání, při nichž se před více jak třiceti lety Němci snažili získat svolení tehdy ještě Sovětského svazu (SSSR) ke sjednocení své země. Gorbačov měl dostat ujištění od západních politiků, že bude vytvořena nárazníková zóna mezi SSSR a Západem.
• V každém případě má fáma o slibu nerozšiřovat NATO určitý racionální základ. Je jím proslulý výrok amerického ministra zahraniční Jamese Bakera "not one inch eastward" ("ani o píď na východ"), který byl opakovaně pronesen na jednáních s Gorbačovem 9. února 1990.

  O sjednocení Německa se jednalo v roce 1990 mezi USA, SSSR, Velkou Británií, Francií a oběma německými státy. Rozhovory vyústily v podpis smlouvy, která je obecně známá jako smlouva 2+4 v Moskvě z 12. září 1990.

• Německý spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher vůbec poprvé veřejně nahlas prohlásil, že se žádná "expanze NATO na východ" nebude konat, v bavorském Tutzingu 31. ledna 1990. O týden později svému britskému kolegovi Douglasi Hurdovi navrhoval uklidnit sovětského prezidenta Gorbačova prohlášením, že NATO neplánuje rozšíření ani do východního Německa, ani do dalších evropských zemí.

  Pak o tři dny později, 9. ledna 1990 jednal v Moskvě s Gorbačovem americký ministr Baker. Chtěl vědět, zda by vůbec bylo možné získat sovětský souhlas se sjednocením obou německých států bez závazků ze strany Západu. V písemných poznámkách, které se ze schůzky dochovaly, si Baker udělal značku u poznámky "konečný výsledek: sjednocené Německo zakotvené v politicky proměněném NATO, jehož působnost se nebude posouvat na východ".
  

  Baker ve zprávě vylíčil, že se Gorbačova zeptal: "Viděl byste raději Německo, které se sjednotí, nebude v NATO a zůstane mimo jakoukoliv kontrolu, nebo Německo, které se sjednotí, bude připoutané k NATO a bude zaručeno, že se působnost Aliance neposune ani o píď na východ?"

  Zřejmě záměrně formuloval možnosti tak, aby první možnost přišla sovětskému vůdci horší. Gorbačov podle Bakera odvětil, že "jakékoliv rozšíření NATO by jistě bylo nepřijatelné".
  

  Baker o tom informoval bezpečnostní radu prezidenta George Bushe ve Washingtonu. Pro tu ovšem bylo logicky nesmyslné, aby část Německa v NATO byla a část ne. Rada proto poslala jménem prezidenta Bushe zprávu německému kancléři Kohlovi, ještě před odletem do Moskvy, s tím, že USA navrhují účast celého sjednoceného Německa v NATO, ovšem území bývalé NDR bude mít zvláštní vojenský status a budou pro něj platit určitá omezení.

  Kohl a Genscher měli najednou v Moskvě od Američanů dvě verze návrhů. Zvolili pro Sověty "stravitelnější" verzi ministra Bakera. Během jednání Gorbačova a ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho ujistili, že se NATO "nerozšíří za současnou hranici na východ". A Gorbačov pak Kohlovi kývnul na zahájení ekonomické a měnové unie obou německých republik.
  

  Myšlenku, že by záruky měly jít za rámec řešení "německé otázky" se snažil tehdy prosazovat především spolkový ministr zahraniční Genscher. Formulace, že "změny ve východní Evropě nesmí ohrozit Sovětské bezpečnostní zájmy" a že "NATO by mělo vyloučit rozšiřování blíže sovětským hranicím", které v projevech na počátku roku 1990 pronesl, mohly v jeho pojetí směřovat dále.

  "Dostupné prameny nasvědčují, že přemýšlel, co by bylo, kdyby se Varšavská smlouva rozpadla. Důležité ale je, že jeho myšlenky nebyly vtěleny do žádných mezinárodně-právně závazných závěrů," konstatoval politolog Kříž.

  V tomto ohledu je navíc podle něj velmi důležité upozornit, že Genscher ani Kohl navíc neměli sebemenší mandát slíbit něco jménem NATO a sledovali bezprostřední zájem sjednocení západního a východního Německa. Aliance navíc o všem rozhoduje konsenzuálně, tedy i o pozvání a přijetí nových členů. Souhlasit musí všechny členské státy.

  Dostupné prameny ovšem také ukazují, že zmíněné návrhy o nešíření Aliance během vyjednávání přeci jenom v nějaké formě Sovětům přednesli. Ale právě v kontextu znovusjednocení Německa. A navíc sovětští partneři své obavy nikdy neupřesnili.
  Jak později uvedl bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, představa, že by se Sovětský svaz a Varšavská smlouva rozpadly a NATO by přijalo bývalé členy Varšavské smlouvy, byla pro tehdejší protagonisty nepředstavitelná.
  

  Naposledy odtajněné americké, sovětské, německé, britské a francouzské dokumenty, zveřejněné online v roce 2017 Národním bezpečnostním archivem na Univerzitě George Washingtona, naznačují, že se Gorbačov mohl později cítit přinejmenším dotčený.

  Dokumenty ukazují, že několik západní národních lídrů zvažovalo a odmítalo členství střední a východní Evropy v NATO na počátku roku 1990 a až do roku 1991 a také, že diskuse o NATO v kontextu jednání o sjednocení Německa v roce 1990 nebyly zcela omezeny na status východoněmeckého území. Ukazují také, že dokonce Gorbačov navrhoval, aby Sovětský svaz vstoupil do NATO.
  Celá jednání navíc probíhala v kontextu summitu na Maltě v prosinci 1989, kdy SSSR slíbil nepoužít ve svém bloku sílu k řešení politických problémů a udržení disciplíny svých satelitních zemí a USA zase zdrženlivou politiku v regionu, která nebude poškozovat sovětské bezpečnostní zájmy. "Tato neformální dohoda zavazovala Bushe a Gorbačova, Spojené státy a Sovětský svaz.
  Lech Walesa a Václav Havel začali po rozpadu SSSR přesvědčovat vlivné členy americké administrativy tehdejšího prezidenta Billa Clintona, že rozšiřování NATO je vhodná cesta."
  Američané se k celému nápadu stavěli negativně až do jara 1993, kdy se jejich postoj změnil a agenda rozšiřování se v NATO stala aktuální. "Proto také zcela logicky nemohlo být v roce 1990 seriózně jednáno o tom, že se NATO nebude rozšiřovat do střední a východní Evropy."
  Analytici soudí, že rozhovory o sjednocení Německa mohly v některých sovětských politicích zanechat dojem, že rozšiřování NATO, které pak odstartovalo přijetím České republiky, Maďarska a Polska v roce 1999, bylo porušením západních závazků.
  Rusko naopak formálně ve skutečnosti s rozšířením NATO souhlasilo, když v roce 1997 podepsalo s Aliancí takzvaný Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti. V této politické dohodě, která měla vybudovat důvěru mezi Východem a Západem a vytvořit návyky konzultací a spolupráce, se NATO zavázalo vyhnout se stálému rozmístění významných bojových sil na území bývalých států Varšavské smlouvy, které se k Alianci připojí.
  

  Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin chtěl do smlouvy zanést ruské veto na jakékoli další rozšíření, ale západní lídři to odmítli. Od té doby v žádné nové členské zemi, která dříve patřila do sféry sovětského vlivu, spojenci masivní bojové síly na trvalo nerozmístili.

  Žádný formální slib o nešíření NATO podle všeho Rusku nedalo, alespoň o tom není zveřejněn žádný přesvědčivý dokument jako důkaz. Tím nejpádnějším by byl mohl třeba tajný dodatek ke smlouvě 2+4 o sjednocení Německa. Tedy pokud nějaký existuje.

  "Tajné dodatky k veřejně přístupným smlouvám konec konců nejsou nic v diplomacii neobvyklého a dvojnásob to platí o velmocech." 

• Zdroj

• 2 - 3/12/1989 Malta Summit. Bush a Gorbačov dosahují shody (tajné) o baltských státech i o východní Evropě všeobecně: Gorbačov slibuje, že nepoteče krev a Bush slibuje, že mu v tom případě nebude dělat problémy ("not to create big problems for you"), ať si to tam tedy zařídí, jak chce. Zápisy z druhého dne rozhovoru na Maltě jsou jen dalším potvrzením závěru Miroslava Dolejšího. Nepodepsali žádnou veřejně dostupnou dohodu, ale z dějin víme, že i dohody mohou být neveřejné a že i veřejně přístupné dohody mohou mít tajné dodatky. Navíc je zvykem mezinárodní dohody dodržovat podle hesla pacta sunt servanda (dohody se dodržují, jak říkali už staří Římané) téměř všude, kromě Česka. Na Maltě dne 02/12/1989 jednali George Bush a Michail Gorbačov za přítomnosti ministrů zahraničí Eduarda Ševardnadze a Jamese Bakera a amerického poradce pro národní bezpečnost Brenta Scowcrofta. Přitom padly následující klíčové výroky:
  George Bush: "I hope you noticed that while the changes in Eastern Europe have been going on, the United States has not engaged in condescending declarations aimed at damaging the Soviet Union. There are people in the United States who accuse me of being too cautious. It is true I am a prudent man, but I am not a coward, and my administration will seek to avoid doing anything that would damage your position in the world. But I was insistently advised to do something of that sort - to climb the Berlin Wall and to make broad declarations. My administration, however, is avoiding these steps, we are in favor of reserved behavior. - Doufám, že jste si všiml, že během probíhajících změn ve východní Evropě Spojené státy nevydaly žádná schvalující prohlášení namířená k poškození Sovětského svazu. Ve Spojených státech jsou lidé, obviňující mne z přílišné opatrnosti. Je pravda, že jsem uvážlivý člověk, ale nejsem zbabělec a má vláda se bude snažit vyhnout se čemukoliv, co by poškodilo vaše postavení ve světě. Bylo mi opakovaně doporučováno, že mám právě udělat něco takového jako třeba vylézt na berlínskou zeď a proslovit velké prohlášení. Má vláda se ale snaží takovýmto krokům vyhnout, dáváme přednost rezervovanému chování."
  

  Michail Gorbačov: "I welcome your words. I regard them as a manifestation of political will. It is important for me. - Vaše slova vítám. Považují je za výraz politické vůle. Je to pro mne důležité."

  Gorbačov to pochopil správné. Tak jako západní státníci v Mnichově a na Jaltě, tak George Bush znovu předhodil východní Evropu všeobecně (a oběti komunistů zvláště) napospas dravé exkomunistické zvěři, ještě rudé krví svých obětí.

  Gorbačov pochopil, že žádná obdoba norimberských procesů se konat nebude a že exkomunisté budou moci pokračovat ve výkonu svojí ekonomické, manažerské, správní, právní a zákonodárné moci. Den na to, 03/12/1989, se Václav Havel v Praze setkává se dvěma důstojníky KGB v Mánesově ulici za přítomnosti svého přítele, kameramana a disidenta Stanislava Miloty a dovídá se, že bude dalším prezidentem ČSSR. Stanislav Milota tuto schůzku po dalších deseti letech potvrdil Lidovým novinám (čeští "historici" nadále předstírají, že o tom nic nevědí). "Účastnil jsem se jedné takové jakoby tajné schůzky s KGB v jednom konspiračním bytě v Mánesově ulici," řekl Milota, který se jako jeho důvěrný přítel v Havlově nejtěsnější blízkosti pohyboval v týdnech po 17. listopadu a prvních pět měsíců roku 1990 působil jako vedoucí jeho prezidentského sekretariátu. 4. prosince 1989 tiskárna politické správy Pohraniční stráže dostala rozkaz tisknout plakáty "Havel na hrad." Bez souhlasu komunistů se v Česku neupekl ani rohlík. Plakáty "Havel na hrad" tisklo StB.
  Zajímavou historkou je i ta o hádce Havla s komunistickým šéfem Československé televize. Citujeme doslova (původní autor nám není znám): "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." Těmito slovy ukončil 16. prosince 1989 hádku s budoucím prezidentem Václavem Havlem tehdejší šéf Československé televize Miroslav Pavel. O sporu píše v nedávno vydaném Havlové životopisu britský politolog John Keane a potvrzuje ji i Stanislav Milota. Oč se oba muži přeli? Havel v té době nebyl veřejnosti příliš známý a potřeboval se před volbou dostat do televize. Ředitel ČST Pavel mu však k jeho žádosti odvětil, že je nevýznamnou politickou osobnosti a rozhodně nedostane prostor v hlavní zpravodajské relaci. To Havla tak rozčílilo, že na Pavla křičel: "Jen počkejte, až se stanu prezidentem. ... Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás zbavili. Budete nikdo!". Pavel nakonec se slovy: "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." ustoupil. Havel se stal prezidentem, Pavel byl brzy vystřídán.
  Po něm ovládnul československou televizi spolehlivější exkomunista Jiří Kantůrek, jehož žena, také soudružka, Eva Kantůrkova pak obsadila teplé místo na havloidním ministerstvu kultury, kde měla za poststranický úkol zamítat podpory nehavloidním spisovatelům a umělcům. V českém Kdo je kdo se soudružka Kantůrková svým členstvím v KSČ nepochlubila, ale v krátkém soukromém rozhovoru se ke své rodné straně bez váhání hrdě hlásila. Na otázku, co říká tomu, že nejvýznamnější moderní český básník, imunolog MUDr. Miroslav Holub (*13/09/1923), je řádně registrován v CRS jako agent "Rosťa", se exsoudružka Kantůrkova rozčílila: "Ale, co to říkáte za nesmysly, vždyť je to nás nejlepší básník!" Její výtok je klasickou ukázkou růžové babskoslovanské logiky: nejlepší nás básník nemůže být agent StB. V zápětí na to přiskočila poblíž poslouchající soudružka a odtáhla naší soudružku pryč od netaktního tazatele. Z titulu svojí funkce v havloidním minikultu pak s. Eva devótně vlezdoprdelisticky poděkovala SRN za přebohatý příspěvek k otevření domů zahraniční kultury v Havlistánu. Plivat na Němce to Češi rádi a okrádat je (i jako turisty) také, ale stát s nastavenou čepicí v ruce se Švejkové nestydí. Pro ty, kteří neznají zkratku CRS. Pod ní se skrývá Centrální registr svazků též známý jako Cibulkův registr svazků, který mu dodal David Eleder, plavec, který byl nalezen utopen v půl metru hluboké vodě - stěží náhoděnka náhoda, stala se mu nehoda.
  

  Údajně poslední komunistický prezident ČSSR Gustáv Husák (jeden z vůdců Slovenského národního povstání, spolusoudruhy odsouzen na doživotí, vězněn v létech 1951 - 1960, tudíž přinejmenším dvakrát větší disident než Havel, navíc se potom Gusta ještě sbližoval s pracujícím lidem ve Sběrných surovinách n. p.) rezignoval až 10/12/1989. Zmínění dva důstojníci KGB, kteří byli permanentně umístěni v 1. správě StB, odcestovali spolu s dalšími čtyřmi KGBáky do Moskvy den před Vánocemi. Češi byli vždy poslušný národ, Rusům ke kontrole obyvatelstva stačilo pouhých šest svých lidí (a 17 tisíc zaměstnanců 1. správy StB). Kde asi dnes těch 17 tisíc dacanů pracuje? Všichni jsou soukromí podnikatelé s lesklými fialovými saky a pseudointelektuálsky prošedivělými bradkami jako má exkomunista soudruh Pithart, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb.?

  To, že došlo k domluvě o ponechání exkomunistů v klidu a pokoji, se projevilo, když po pádu NDR Honeckerův nástupce Krenz byl odsouzen (k mírnému trestu a podle zákonů NDR) za spoluvinu na odstřelu lidí u berlínské zdi, se Gorbačov se nechal slyšet, že takové soudy jsou proti tomu, co bylo domluveno.
• https://hedvicek.blog.respekt.cz/malta-byla-druha-jalta-aneb-z-mnichova-pres-jaltu-na-maltu/